O google už jsem jednou psal. Bylo to o Google Street View. A hleďme, neuplynulo ani pár virtuálně internetových měsíců a google v naprosté tichosti (rozuměj, psalo o tom fakt jen několik intošů) představil novou službu. Nejde ani tak o službu jako o nový algoritmus vyhledávání. Nazvat jej můžeme vyhledávání v reálném čase.
Nejprve si řekněme, jak dosud takové vyhledávání fungovalo. Na straně google fungují roboti, kteří takzvaně indexují internetové stránky. Jednoduše je prohledávají a jejich obsah ukládají. Uživatel po zadání dotazu v podstatě prohledával všechna tato uložená data a google jako výsledek vyhledávání zobrazil to, co se mu jevilo jako nejadekvátnější, nejrelevantnější. Jenže, tak jak roste internet a vznikají stále nové a nové stránky byl problém se zobrazením textů a dat, které byli na internetu publikovány v nedávném čase. Takový robot totiž indexoval weby třeba s desetidenním odstupem.
Proč potřebujeme reálný čas při vyhledávání? Ta otázka asi ani není na místě. Je snad jasné, že se internet stal novým online médiem a informace, ke kterým máme svobodný přístup, potřebujeme čerstvé – online. Řekněme, že hledáte informace o chlápkovi, co vykradl banku. To jste zaslechli například v rádiu, když jste jeli ráno do práce. V kanceláři bouchnete do prohlížeče klíčová slova, jako „banka novodvorská“ a ONLINE máte přehled serverů, které o tom publikovali články.
Pro vytvoření takovéhoto vyhledávání v reálném čase museli borci v Google vyvinout víc jak dvanáct nových technologií. Většina se samozřejmě vázala k vyhledávacím robotům a k jejich klonování. Projekt totiž vyžaduje sledování víc jak 1 miliardy velmi rychle se měnících serverů, webů a stránek.
Takže když teď budete něco hledat přes google, už vám jako první v pořadí nenabídne výsledky z roku 2001, ale ty, o kterých se psalo nedávno.