Jsi hrdý člověk. Jdeš svou vlastní cestou. Ženatý, vdaná, nebo single. Snažíš se jít dopředu. Vždycky a za každou cenu. Někdy přes bolest a utrpení, někdy s úsměvem na rtech. Máš životní mantinely v podobě práce, svých vlastních hodnot a zkušeností, omezují tě emoce, partner, rodiče, přátelé. Přesto se snažíš prorvat se vpřed. Vždy kupředu a pořád dál, za další kopec, ať už mu lidé kolem tebe říkají jakkoliv. A hrozně toužíš svá malá denní vítězství s někým sdílet. Toužíš!
„Co se po mně vlastně chce?!“ ptá se klasik v podobě Hugo Hasse v jednom slavném filmu. Po nikom z nás se nechce vůbec nic, to si pamatuj. To jen jiní chtějí, abychom chtěli, a často to navléknou tak, že musíme. Abychom prý něčím byli. A když už něčím jsme, abychom na to měli nějakej papír, jak říká sarkasticky Jaroslav Dušek. Není ho třeba. Fakt ne! Znáš to krásné od Jana Wericha? Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.
Bernas nám s Bejby tehdy na jedné společné cestě řekl, že všechno na světě můžeme mít. Všechno! Já k tomu materialisticky dodávám: „Protože už to někdo, někdy a někde měl!“ Nevymyslíš novou píseň, C-D nebo D-C?! Nevymyslíš novou pointu filmu. Nakonec si všichni připijí kafem a zapálí doutníky. Lze vymyslet lék, můžeš objevit hvězdu, najít efektivnější způsob, jak udělat věci jinak. Lépe, levněji, nově. Nebo můžeš někomu prostě jen tak udělat radost. Usmát se na něj. Pomoci mu.
Thomas Alva Edison je známý tím, že vynalezl fonograf – první přístroj na nahrávání a reprodukci zvuku. Mnozí z nás ho máme za vynálezce žárovky. On ji ale nevynalezl, víš to? Jen ji zdokonalil. Přesto má na svém kontě 2332 patentů! Namátkou: 1877 cyklostyl, 1881 dynamo, 1900 akumulátor, 1902 elektromobil nebo v roce 1914 vynalezl gramofonovou desku. Za jeho úspěchem však stojí také obchodní talent, díky kterému dokázal Edison své vynálezy náležitě propagovat a dobře prodat. Měl svá vítězství.
Washingtonské Centrum múzických umění Johna Fitzgeralda Kennedyho udílí každý rok ocenění za zásluhy na poli umění. V roce 2014 byl mezi jinými oceněn také anglický hudebník a muzikant Sting. Dvacetiminutový záznam lze dohledat na youtube.com jako: Sting Kennedy Center Honors 2014.
Stingovu část večera uváděla Meryl Streep. Po několika úvodních vtipných bonmotech položila zajímavou otázku. „Proč bychom měli umělcům děkovat? Jsou bohatí a slavní. Vyhrávají Grammy, vyhrávají žebříčky hitparád. Proč za vás musíme znovu děkovat bohu?“ Dívala se na Stinga a odpověděla si: „Hudebníci dělají život sladší. Takže – díky Stingu. Díky za vaše neklidné srdce. A díky za Roxanne a za Last Ship a za téměř čtyřicet let vaší hudby.“ Americká celonárodní komerční televizní stanice CBS, která zajišťovala televizní přenos večera, střihla na Stinga! Ten sepjal ruce, poděkoval a přidal několik letících pusinek. To ale nemělo být všechno.
Na pozadí celé stage se spustilo plátno a běžel krátký video sestřih. Film, kde byl Sting členem kapely The Police. Mladičkej, neznámej týpek, kterej v roce 1978 nahrál Roxanne, v roce 1983 velkou věc Every Breath You Take a pak, už jako The Sting, v roce 1999 dech beroucí Desert Rose! Po skončení čtyřminutového filmu propukl v sále obrovský aplaus. Všichni stáli! Sting také. Měl sepjaté ruce, v očích vděk, lásku a pokoru. A slzy.
První, kdo děkoval hudebně, byla Lady Gaga s „If I Ever Lose my Faith in You“. Poté přišla americká zpěvačka Esperanza Spalding a s ní Herbie Hancock, rovněž laureát ceny, který usedl k pianu. Společně zahráli dosti bluesově, ale velmi vkusně pojatou „Fragile“. Po jejím skončení Sting vstal a tleskal. Slzy na krajíčku. Sledoval jsem to a byl jsem zcela pohlcen všemi těmi emocemi. Tou krásou.
Následně Bruce Springsteen interpretoval Stingovu skladbu „Hung my Head“. Ta má velmi zajímavou historii. Sting ji napsal v roce 1996 a vydal na svém pátém albu Mercury Falling, na kterém však zapadla. Skladba vyjadřuje Stingovu lásku ke starým westernům a úctu k silným charakterům. Téměř zapomenuté skladby se v roce 2002 ujal Johny Cash, který z ní svým pojetím udělal skutečný hit. Springsteen ji v ten večer zahrál přesně jako Cash! Dojemné to bylo tím spíše, že Cash už ji zahrát nemůže, je po smrti. V závěru skladby nastoupil sbor a v hledišti zpívali Barack Obama i Tom Hanks – I Hung my Head, I Hung my Head… Sting a Springsteen se na dálku pozdravili mudrou Namaskara (oba se totiž zajímají o východní filozofie) a Sting opět stál. Dojatý. Upřímně dojatý.
Celý blok uzavřel Bruno Mars. Nejprve se „So Lonely“ a poté s „Message in a Bottle“. To byl TOP! Starý zarostlý muž dojetím utíral slzy. Tančil a zpíval. Jeho žena, sedíc vedle něj, zpívala s Marsem. Vedle nich Tom Hanks po boku Baracka Obamy a jeho ženy! Na jeviště přišli všichni účinkující. Standing ovation! Sál hučel a Mars zpíval „… I’ll send an SOS to the world, I’ll send an SOS to the world, I’ll send an SOS to the world!” Meryl Streep, Lady Gaga, Bruce Springsteen, Herbie Hancock – všichni byli na pódiu a posílali SOS do světa. Překrásná atmosféra. Láska, vděk a přátelství.
Všechno na světě můžeme mít. To dáme!
Díky, Pane Stingu!
Musician Sting and his wife Trudie Styler arrive for the Kennedy Center Honors in Washington December 7, 2014.
REUTERS/Joshua Roberts