Celou noc pršelo. Kapky deště mi bubnovaly do střešních oken, přímo nad mou hlavou. Usínáš a nad tebou prší. Ráno, když jsem jel do práce, déšť neustával. Doprava byla šílená. V Praze když prší, jedou snad všichni autem. Nervozita, troubení…
Na jedné zastávce autobusu stála skupinka malých dětí, které byly do jednoho oblečeny ve svítivých vestách, aby je paní učitelka měla na očích a my řidiči si jich včas všimli. Děti byly pod střechou zastávky, kde se schovávali před nepřízní počasí.
Auta přede mnou zastavila na červenou. Dívám se pod tu střechu zastávky, když vtom jeden malý chlapec, nebylo mu víc než pět let, vyšel z úkrytu směrem ke mně a s otevřenou pusou začal chytat kapky deště!
Hleděl jsem na něj snad ze dvou metrů. Chytal kapky do pusy a snažil se jich pochytat co nejvíc. Pak se podíval na mě a smál se. Stál na dešti, před tou zastávkou a smál se.
Vzpomněl jsem si na svoje mládí. Na mládí nás všech. Co se s námi stalo, že už tohle neděláme? Jsme snad spoutáni svými zásadami, životy, něčím co lze nazvat sociální pravidla? Ten kluk se radoval! Měl prostou obyčejnou radost ze života. Nepoznamenán smutkem, neúspěchem, nevolí.
Tuhle svou radost se mnou v ten okamžik sdílel a kousek mi jí předal. Vykouzlil mi úsměv na tváři a já se smál po zbytek své cesty. A pak jsem sedl a napsal tyhle řádky. A vlastně se směji i teď.
Té jeho radosti, síle a lásce.
Také vidíš jeho srdce?
