Existuje průzkum, který říká, že si mnoho čtenářů médií myslí, že titulek není důležitý. Mají jej za pouhý “nadpis” článku, který jim řekne o čem to je. Cílem autora pochopitelně je, aby si jeho článek přečetlo co nejvíc uživatelů – čtenářů. Rozuměj webové, nebo tištěné verze. Přece, když něco napíšu, tak chci, aby to četlo co nejvíce lidí. Model: Bob Saint-Clare.
Teď přichází na řadu Zuzka, moje úžasná kamarádka, která se živí tím, že pro velké vydavatelství hledá v článku emoce a snaží se je přetavit do titulku, který by byl klikatelný nebo čtivý (to v případě printu, jak oni říkají). Možná si to neuvědomuješ, ale tohle je fakt velká výzva. Vlastně bez ohledu na to o čem ten článek je. Obsah je v tento okamžik irelevantní. Majitel periodika – webu, potřebuje, aby sis noviny koupil, abys klikl. Nebo taky koupila a klikla, samozřejmě.
Titulek máme za sebou. Teď ti řeknu, že v tomhle článku přeletíme Moře klidu. To je část území, kterou najdeš na přivrácené straně Měsíce. Jo, a pořád jde o holky!
Nastává okamžik, kdy holky zavírají tenhle blog, protože jde o ně! „Hm – to je o nás“, říkají si „a je to evidentně pro chlapy. To mě nezajímá!“ ALE – některé, a je jich většina si řeknou, že si ho stejně tajně přečtou. Všechny holky chtějí vědět, co se o nich píše! To je zákon. Zákon ženské zvědavosti.
Jednou mi někdo řekl (dodnes to mám za moudrá slova), buď tě to tahá dolů, nebo nahoru. Když je to dolů, zbav se toho! Tady by bylo vhodné říci, že to platí jak pro kluky, tak pro holky. Máš-li tíži u nohy, odpoutej se. Ono se to pochopitelně snadno řekne. V mnohých případech je v tom láska. A láska není vlastnost, to je cit, který nám byl dán, abychom to měli složitější. Takže máš ten cit a své vědomí. Takovou tu rozumovou stránku věci. Věčný boj mezi srdcem a hlavou. Tahle láska tě buď zvedá, nebo posílá dolů. Nepotřebuješ partnerku, která tě tahá dolů, jakkoliv ji miluješ.
Jsi v tom, děláš spoustu věcí, aby byla šťastná. A jedeš na dřeň, snažíš se. Říkáš: „Víš co ti dám?! Přinesu ti na zlatém podnosu odvrácenou stranu Měsíce! Doletím pro ni! A víš proč?! Protože jsi jedinečná a zasloužíš si ji, žádná jiná ji nemá!“
Takže se necháš vystřelit k Měsíci a letíš tam. Stále letíš, je to dálka, a pořád tam nejsi. Vidíš ho. Svůj cíl. Ten Měsíc! No fajn, tady tehdy přistáli Američani ve svém třetím pilotovaném letu Apollo 11. Neil Armstrong a Buzz Aldrin. Mare Tranqullitatis – Moře klidu. Tehdy bylo těsně před půl desátou večer našeho času. Trvalo jim dalších šest hodin, než vystoupili na povrch Měsíce. Ty letíš dál! Nebo jí chceš ráno v půl čtvrté říci „That´s one small step for man…“ Nechceš! Moře klidu tě nezajímá, to už chlapci přivezli. Nasbírali tu 22 kilogramů měsíčních hornin! Ty jí chceš přece dát odvrácenou stranu Měsíce! Kolečko šutrů tě nezajímá!
Nechceš přistát tam, kde už někdo byl. Chceš vzít do ruky tu druhou stranu Měsíce! Stále jí obětuješ čas, sebe, prostředky, své já! Snažíš se, dáváš do té lásky věci, které bys normálně neobětoval. V tom shonu si neuvědomuješ, že už jsi několikrát překročil svůj vlastní stín! Ale ona stále vyžaduje pozornost. Letíš, tvoje duše letí. Vydáváš se! Ještě nechceš přistát! Malý krok pro člověka tě nezajímá. Ale co když ONA za to stojí! Nebo ne!? Pochybnosti?! Dostáváš se do stínu rádiových vln. Houston, we have a problem!
Buď tě tahá dolů, nebo nahoru. Zastav se! Nic nevoz, nikam neleť, neobětuj své já. Jasně že to jsou vesmírné obrazy toho, co píšu. Ale cejtíš to? To je láska. A pro ni, jsme schopni všeho. Všeho! Sebepoznání a retrospektivní pohled na sebe sama, je to nejdůležitější, co musíš udělat. Teprve tam si uvědomíš, jak tě ta láska zneužívala, jak ti lhala, ponižovala tě, jak v sobě nenašla úctu k tvému já. Najdi sebe uvnitř své duše, to je cesta.
Pak si můžeš říct, letíme domů. Nebo mě, Houstone, odpojte!
Já jí miluji a tak tam poletím jen tak. Ve skafandru.
Přes moře klidu…pro tu druhou stranu Měsíce!
