Vertigo

Dneska večer jdu na pivo. Je finále naší degustační soutěže. Do postele jdu v jednu ráno dost utahanej. Hm, pět hodin spánku mi moc nestačilo. A dneska večer zase na pivo. S jinou partou. Kluky už jsem dlouho neviděl, no jo, už to bude měsíc, tak se docela těším. Večer proběhl dobře, asi pět piv a dva panáky. Zase v jednu ráno v posteli. Další bezvýznamná pětihodinová regenerace. Ráno se probouzím strašně unavenej. Konečně je čtvrtek.

To se totiž chodí do hospody. Tentokrát jdu s vidinou, že je zítra sedmnáctý listopad a svátek a volno a já konečně dospím ty tři poslední večírky. Nebylo to moc alkoholu, ale tělo si za těch pět hodin spánku prostě neodpočine. V půl druhý v noci ještě ven s Archibaldem, aby se vyčůral. Za barákem se mi podivně zhoupnul svět. Musel jsem se přidržet baráku, abych neupadl. Zavřel jsem oči. Za chvilku to přešlo, tak jsem vzal Arčího a šli jsme domu. Netušil jsem, že to pojmenují Vestibulární Vertigo a změní mi to život na zatím čtyři měsíce…

Druhý den je 17. listopadu 2017 a já vstávám poměrně brzo, jedeme s malou do Dinoparku. Neteř Aga ve svých třech letech miluje dinosaury. Jsem strašlivě utahanej. Vůbec se mi nechce, nejraději bych spal, ale poslechnu Markétu a jedu. Na střeše obchodního centra před vstupem do Dinoparku začal atak. Brutální. Zase se mi zatočil svět. Zavírám oči, ale nepřestává to. Snažím se dojít do blízké restaurace. Sednu si a říkám si co se to děje? Točí se mi hlava. Podlaha, strop, podlaha, strop … musím se držet stolu, abych nespadl ze židle. Je mi vedro. Sundávám bundu, rozepínám košili a vyhrnuji si rukávy. Sedím v restauraci skoro do půl pasu a držím se stolu. Se zavřenýma očima musím vypadat jako blázen.

Začínají mě brnět ruce, jako by se mi v nich vařila krev. Otevřením očí kontroluji, jestli se mi pořád točí hlava. Točí. Zavolám Markétě, aby mě odvezla domů. Vyndám telefon, ale v ruce vidím jen barevnou šmouhu. Ty vole, co to kurva je?! Čekám ještě asi půl hodiny, než Markéta přišla. V ten okamžik řekl mozek žaludku, že jsme asi někde na mořských vlnách a že má zvracet. Od rána jsem ale nic nepil ani nejedl, takže není co. Brní mě ruce, točí se mi hlava a snažím se vyzvracet vnitřnosti. Prosím Tě zavolej mi sanitku, já musím do nemocnice!

Kluci já nikam nedojdu, musíte mě naložit a odvézt výtahem. V sanitě mi měří tlak. Mám dvě stě na sto! Já Vám teď stříknu pod jazyk sprej, který Vám sníží ten tlak. Překvapilo mě, jaký má ta žlutá krabice obrovský zrychlení. Houkáme. V pravé poledne mě vykládají v nemocnici, a tlak už mám nižší. Na rozloučenou dostávám od saniťáka pytlík na zvracení. Jsme na interně. Tady nikdo není, říká zřízenec. Tak se tu posaďte a počkejte si. Kluci nasedají do rychlý a odjíždějí za dalším.

Doktor říká sestře, aby mě nabrala. A dejte mu i kanylu. Od té doby mám na pět dní na předloktí trvale napíchnutou žílu. Taková hadička s ventilkem. Tady si lehněte, já vás připojím na kapačku. Vidím nad sebou asi dvou litrovou lahev s roztokem. No tak tohle než vykape …! Udělám vám EKG. Břicho mám mokrý od hadru, co mi namočil i košili. Je mi zima, ale elektrody na mokrém lépe přenášejí impulzy. Zase žaludeční křeče, zase se všechno točí. Poslyšte, mluví doktor, pil jste dneska něco? No včera večer jsem byl v hospodě … to nemyslím, já se ptám, jestli jste dneska vůbec něco pil?! Ne, … nic!

Musíme vás dát vedle, mi tohle lůžko potřebujeme. Dostávám kolečkové křeslo a jsem odvezen do vedlejší místnosti. Poslechem se zavřenýma očima hádám, kolik nás tu je. Hodně. Po hodině jsem odpojený z toho bojleru nade mnou. Aha, takže ten roztok je tu erár, teď ho dostane další!

No podívejte se, já si myslím, že z interního hlediska jste v pořádku, povídá doktor Haus. Jasně, přikyvuji se zavřenýma očima. Jenom se mi všechno točí a já nevím proč. Krev i EKG máte ale v pořádku. Aha, díky a není to teda třeba tím tlakem? V sanitě mi stříkli sprej a bylo mi lépe. Na tlak vám nic nedám, jsem přesvědčen, že je to důsledek a nikoliv příčina vašich problémů. Můžete se na mě podívat? Otevřu oči. Haus sedí chvíli na stropě a chvíli na zemi … já Vás nevidím pane doktore. Oči mi tikají z koutku do koutku a před sebou mám ten pytlík ze sanity. Pošleme Vás na neurologii a cestou se zastavíte na CTčku. Naschle.

Dva zřízenci mě vezou na křesle do sanity. Kam jedem? Máte tu napsaný CTčko, a tohle je pavilonová nemocnice, takže musíte všude sanitkou. Na CT je milá paní. Všude pokojové květiny a hodně světla. Máte nativní, takže vám kontrastní látku píchat nebudu. Tady si lehněte, za chvilku je to hotové. Zřízenci mě pokládají na stůl a ten se mnou zajíždí do stroje a strká mou hlavu do obrovského bílého prstence. Hučí to ale jen chvilku. Bylo to rychlejší, než jsem čekal. Sanita, čekárna Neurologie. Zase tu nikdo není! Tady se posaďte, oni o vás vědí a zavolají si Vás. Sedím s lokty na kolenou. Je mi hrozně blbě. Všechno se mi točí. Vpravo je snad kilometrová chodba. Všude sedí lidé. Aha, takže teď budu čekat, až přijdu na řadu. Vlevo je vchod do lůžkové části Neurologie. Ozývají se odtud divoké paskřeky. Ty vole voni mě zavřou mezi blázny! Kurva kde mám ten pytlík na zvracení?! Já ho někde nechal… 

Pořád se snažím urputnou silou zavřít oči, aby to točení přestalo. Nepomáhá to. Zase budu zvracet. Držím se. Ani se nehnu. Najednou před sebou vidím anděla. Nevšimla si mě a jde dál kilometrovou chodbou. Musím vypadat jako skutečná troska, když mě nevidí … Gréétl !!! … Jé … Broučínku, konečně jsem tě našla, jak ti je? Je mi strašně špatně. Prosím Tě sežeň mi nějaký pytlík. Snažím se výrazně a jasně vyslovovat, abych to nemusel říkat dvakrát. Mluvení mě strašně vysiluje. Anděl odněkud přináší obrovský odpadkový koš, nic jiného tu prý není. Zase jen žaludek v bolestných křečích. Pan Kabrna? Volá sestra. Vím, že je tři metry přede mnou, ale nedojdu tam. Zde! Ale musíte si pro mě přijet, já k Vám netrefím.

Odněkud ze skladu vyndala křeslo, které nemělo podpěry pro nohy. Tak je natáhněte před sebe. Jako ledoborec vjíždíme do malé potemnělé ordinace, která je rozdělená závěsy na několik malých kójí. Ledoborec se ale do žádné nevejde. Kanylu už máte, tak mi vás položíme vedle a dáme vám kapačku. Tak jo. Cestou nohama srazím nějaký věci, který se s rámusem rozutečou po podlaze. Nebo po stropě? Místnost vedle vypadá, jako úzká dlouhá nudle, která má po obou stranách různě vysoká lehátka a uprostřed cestičku. Jasně, jediné volné lůžko je až vzadu u okna. Překračuji několik pokřivených babiček. Konečně ležím. To je úleva a nade mnou je další nádrž s roztokem. Potřeboval bych prosím něco na zvracení, je mi dost blbě. Sestra mi podává šedivou misku z lisovaného papíru. Tak to ještě že nic nezvracím. Prosím venku v čekárně je Markétka, moje žena, řekněte jí, ať jede domů, že jí pak zavolám. Snažím se zase podle hlasů zjistit, kolik nás tam je. U vchodu říká nějaká Slovenka, že už tři hodiny čeká na sanitku. Pak nějaké dvě starší paní, no asi osm. Ta vedle mě má snad třicet kilo. Je celá přikrytá nějakým hadrem a někomu pod ním telefonuje. Karlíčku prosím Tě přijeď si pro mě. Tady všichni pořád jenom zvrací. Chvilku mám křeče a pak usínám.

Máme výsledky CT a paní doktorka vás chce vidět. Vstávám a sedám na ledoborec. CTčko nám nic neukázalo. Vypadá to asi na nějakou poruchu rovnováhy. Na Neurologii ale nepatříte. Pošleme Vás na ORL. Počkejte si na zřízence s vozíkem. Pánové, mohli bychom se cestou stavit na WC, já bych potřeboval na malou. K míse dojdu držíc se zdi. Hotovo, vycházím. Hm, někdo vedle taky spláchnul. Takže teď nějakej civil uvidí blázna, co se sune podél zdi z hajzlu. To je ale GRETL!!?? Proboha co tu ještě děláš?! Broučínku … !!! Já tu na Tebe čekám, že si Tě odvezu domů. Ale já jsem jim říkal … mě ale nic neřekla! To je kráva! Vezou mě na ORL a asi si mě tu nechají, tak jeď domů, zavoláme si.

Oddělení ORL v druhém patře se mi stalo na pět dnů domovem. Pamatuju si ale asi jen tři. Dlouhá chodba se sympatickým modrým linoleem. Všude je přítmí a nemocniční klid. V sesterně je už jen sestra a milá doktorka. Souhlasíte s hospitalizací? To pro mě znamená vidinu postele … ANO! Dáme vám kapačku. No ale já už měl. V kolik hodin? No to já nevím, kolik je třeba teď? Dvacet dva nula nula. Cože? Deset večer? Já myslel, že je tak pět. Sestra, vědoma si nového pacienta do stavu, nenechává nic náhodě. Na chodbě mi předříkává práva a povinnosti pacientů. Takže Markéta tu na mě čekala deset hodin a nikdo jí nic neřekl?! Podepisuji, že jsem pochopil, že nesmím sám nikam chodit. Vtipný. Jedeme fasovat pyžamo, ručník a ledový čaj. Pánové tohle je váš nový kolega. Snažím se obléknout si pyžamo, když se po mě chce, abych šel do postele. Sestra mi pak důrazně říká, že si mám tu košili složit, že na zem nepatří. Kapačka, usínám.

Probouzím se a všechno se točí. Hej kámo máš tu snídani. Já nechci kluci vemte si to. Usínám. Hele a co ten oběd? Já to nebudu dík. Volá Markétka, jestli něco nepotřebuju, že za mnou jede. Pak sedí dlouho na posteli, něco říká, ale já mám zavřený oči. Než odejde tak se ptám, ve který jsem nemocnici? No Na Homolce, ty to nevíš? Ne. Večeři taky nechci. Asi tu máme televizi, slyším jí. Ty čtyři kluci se dívají dlouho do noci. Ráno je mi pořád blbě. Už nemám křeče, ale hlava se mi pořád točí. Mám problém, potřebuju na malou a nevím jak to udělat. Do bažanta to v leže neumím. Kluci, kteří jsou nakonec jen dva, odešli za návštěvami. Pokouším se vstát. Musím se držet, abych neupadl. Nasazuji bažanta a pouštím. Úleva. Pověsím ho pod postel a vysílen usínám. Odpoledne je tu Markétka. Je krásná, hodná, milá a moje!

Tři dny jsem nejedl. Nebyl příjem, nebyl téměř žádný výdej. Třetí den začínám komunikovat s klukama. Ty vole ta postel je nějaká krátká ne? Dej si ten podhlavník níž, dyť spíš skoro v sedě. Uvědomuju si, že tu dva dny ležím se skrčenýma nohama. Konečně se můžu protáhnout. Úleva. Televize tu není, to jen kolega vpravo usíná při youtoube. Ráno a večer zase kapačka a nějaký prášky. Asi jsme na dobrý cestě, hlava už se mi netočí. Pohybuju se ale jako vožralej námořník na kymácející se plachetnici. Na záchod chodím podél zdi. Volá Markétka, jestli nechci přivézt nějaký maso. No já mám trojku, to je normální strava. Kluci mají jedničku, to jsou kašičky. Jednomu brali mandle a druhý, to je nějaký kuchař, nemůže polykat. Nic mi nevoz, oni by mi záviděli. Odpoledne při návštěvě mě Markétka vykoupala. Skvělý, tohle chci častěji!

Čtvrtý den cítím značnou úlevu. Je mi fakt mnohem lépe. Už se tolik nemotám. Ráno mi doktor při vizitě říká, že by mě zítra asi pustil. Dnes ale musím ještě na dvě vyšetření. Audio a BERA. Při audiu mi do sluchátek pouští skoro neslyšitelné tóny, a když to pískání slyším, mačkám knoflík. BERA jsou sluchátka ve kterých to strašně vrčí a dvě elektrody přilepené za ušima to vrčení nějak snímají. Obě dopadla dobře. Večer mám v uších sluchátka, co mi přivezla Markétka, a poslouchám Haškův výlet na Lipnici. Á tak našemu motovidlu už je dobře co? Říká bodrá noční sestra. Co to posloucháte? Haška. Hm toho mám taky ráda, ale víc se mi líbí americkej jazz. No tohle ale není Ježek, jak si asi myslíte, ale Hašek, ten spisovatel. A sestři, símvás nevíte co mi vůbec je? Mě nikdo nic neřekl. Jste restartovanej! To vám prostě mozek řekne dost a vypne se. Jako počítač! Teď bude trvat měsíce, než vám naběhne…

Přijíždí Markétka. Balím si krámy a po pěti dnech jedu domů. Ten bez mandlí jde taky. Kuchař ne, protože flákal kloktání něčeho, co smrdělo jak savo. Je nasranej a stěžuje si na jídlo. Furt jen kaše a haše! Zjišťuji, že netrefím z oddělení, protože jsem nikde nebyl. Znám jen modrý linoleum. Nevím, kde je východ u kterého na mě čeká Markétka. Je odpoledne, středa 22. listopadu 2017. Pouští mě s tím, že jsem objednaný 3. ledna na magnetickou rezonanci. Letošní vánoce pro mě nemají smysl. Všechno jde mimo mě. Pořád jen ležím a spím. Hlava se mi netočí, jen jsem drsně unavený. Spím dvanáct až patnáct hodin denně a probouzím se vyčerpaný.

Po měsíci ležení už nechodím spát v sedm večer. Hlava se mi netočí, ale jisté vteřinové závratě mám stále. Začíná mi pískat v uších a mám pocit, že hůř vidím. Nejsem si jistý, jestli zvládnu jít na pivo. Už měsíc jsem nikde nebyl. Jdeme ke Kelleymu. Vypiju dvě a půl piva a musím okamžitě domů. Jsem vyčerpaný. Odříkám všechny akce. Nikam nechodím, protože nikam nedojdu. Před Silvestrem do toho ještě nastydnu a mám teplotu. Je mi mizerně. Tenhle závěr roku je nejhorší v mém životě. Silvestr. Leden.

Magnetická rezonance je jízda jako prase. Podepisuju, že v těle nemám střepiny! Ten kluk co tu dělá je určitě gay. Prý si mám rozhodně sundat šál! Stejné elektrické lehátko jako na CTčku, jen v ruce držím gumový balónek na hadičce. Kdybych cítil úzkost, mám ho zmáčknout. Zajíždím po pás do magnetického prstence. Hlavu mám utaženou v nějakém přípravku, na uších mohutný sluchátka. Je to obrovský rachot. Stroj se zmítá v mohutných magnetických erupcích. Úzkost přichází hned zkraje, ale nic nemačkám. Dám to! Trvá to nepředstavitelně dlouho. Chvíli jen hýká, pak kvílí a do toho ohlušující rány. Bum! Je konec, jsem v cíli magnetického býka. Odpoledne nesu obvoďákovi všechny nálezy a vyšetření. Co mi teda je? Nikdo mi nic neřekl. Nevím, co mám dělat, když se to vrátí. Nevím, čemu mám předcházet, aby se to nevrátilo. No jo, když vám z těch nálezů nic neleze! To je holt těžký, říká starý praktik rutinér a posílá mě na sono vertebrálních cév. To jsou ty, co na každé straně krku zásobují mozek krví. Paní doktorka rozsvítila stroj, na který usedají zpravidla těhotné ženy, a zkoumá mi jím krk. Jsme sami a všude je klid a tma. 

Stejně jako magnetická rezonance ani sono nic neprokázalo. Kupodivu můžu řídit a nedělá mi to žádné problémy. V polovině ledna odjíždíme do Itálie na hory. Zvažoval jsem, jestli to odpískám, ale máme to dlouho zaplacené. A co Markétka? Pojede sama? No to by nejela. A shánět někoho k ní? Jedu, maximálně budu týden ležet. A taky že jo. 

Cesta byla v pohodě. Jako by mi nic nebylo. Řídit mě prostě baví. Německo, Rakousko, Brenner a Itálie. Druhý den jedeme kabinkovou lanovkou nahoru. Mám od ježíška nové lyže, bundu a kalhoty. Chci to vyzkoušet! Kabinka se nějak houpe. Ne víc než obvykle. První výjezd nahoru je člověku přece vždy trochu blbě, ale takhle!? Je mi zle! Strašně zle!! Ta věc mi hýbe hlavou a já jsem zase jak ten námořník na plachetnici. Nahoře nasadím lyže. Než se Markétka přiváže k prknu, musím se ještě posadit do sněhu. Jsem unavený. Hele já to jen sjedu a jdu si lehnout. Tak dobře, dám na Tebe pozor. Zbytek pobytu jsem ležel a spal.

Po návratu z hor trpím naprostou únavou. Cítím se jak po propuštění z nemocnice. Pískání v uších nějak zesiluje. Dozvídám se od svého fyzioterapeuta, že jsem tam vůbec neměl jezdit. S touhle nemocí, nesmíš výš, než tisíc metrů nad mořem! Pomáhá mi s krční páteří. A úspěšně. Cítím se o dost lépe. Přesto se po každém probuzení ráno přesvědčím, že to Vertigo v hlavě pořád mám. Pořád tam sedí a brání mi v životě. Bere mi věci, které mě bavili a těšili. Od nemocnice jsem zhubnul deset kilo. Nebaví mě jíst, nemám z toho potěšení. Stejně, jako ze spousty dalších věcí. Pořád jen čekám, až se jednoho dne probudím a budu zdravý. Ten den ale nepřichází a podle všeho jen tak nepřijde.

Je polovina února. Měl jsem nařízeno další vyšetření. Tohle se jmenovalo Vestibulární. Měl jsem na očích velké brýle a v nich dvě kamery, které sledovaly moje zornice. Na obrazovce jsem očima sledoval puntík, který se různě objevoval a mizel, nebo popojížděl. Všechno v pořádku. Tímhle jste prošel, říká doktorka Petra a dodává, že mám plné skóre. Uvidíme, až vám budeme foukat do uší. Cože?! Ležím, brýle, v nich kamery. Brýle jsou tentokrát zatemněné. Nesmím zavřít oči, kamery mě stále vidí. Do uší mi trubičkou foukají horký a studený vzduch. Mám v té tmě sledovat pomyslný bod. Kdepak, panenky mi začínají ujíždět. Vlevo, vpravo … unavuje mě to. Chci domů.

Ta Petra byla ale milá. Jako jediná si se mnou o mé nemoci promluvila a řekla mi svůj názor. Magnetická rezonance řeže na dva milimetry, takže to vaše zranění musí být menší, jinak by to bylo vidět. Pravděpodobně došlo k narušení nervu středního ucha. To má mimo jiného funkci rovnováhy. Posílá teď vašemu mozku špatná data a on si myslí, že nahoře je dole. Jediná náprava je žít normálně, snažit se podstupovat ty vaše závratě, aby se ta ručička rovnováhy dostala zase na nulu a znovu se zkalibrovala. U někoho se to povede za měsíc u někoho za osm měsíců. Vy jste po ataku dva a půl měsíce a to bych nebrala za žádnou míru.

Díky Markétko, Martino, Mili a Mišáku.

Toto je první článek o Vertigu, který jsem napsal. O svém stavu po dvou letech píšu ZDE.