Každý z nás ví co je klestí. Drobné větvičky, většinou suché, které házíme do ohně proto, aby rychleji a často mohutněji hořel. Ale proč to chceme? Proč chceme, aby náš oheň mocně hořel? Chceme si tím něco dokázat? Sobě? Chceme tím někomu něco dokázat? Chceme aby byl větší, než ty ostatní? Nebo si s sebou životem neseme příběh, který klestím a mohutným plamenem chceme na sobě samém vyléčit? Nebo ho zapomenout? Pak si ale musíme připustit, že jsme nemocní. Že naše duše je nemocná. Klestím ji ale nezachráníme.
Fakt ne.
Obvyklý a ilustrativní příklad je s hypotékou. Vzali jsme si hypotéku, když jsme měli dobré dřevo. A tak jsme přikládali. Nebo spíš, vhodili jsme do ohně velkou větev s tím, že nám oheň udrží. Rozhoří, ne?! Ale co se stane v takovém případě? Nemáme-li ten základ, to žhavé? Nemáme-li v našich životech pevné místo? Hledáme-li se? Oheň přidusíme. V každém z nás si ho sami nevědomě přidusíme. A co dělá přidušený oheň? No kouří. Čmoudí. Nehoří. A tak honem, honem, hledáme nějaké další klestí, abychom ho rychle přiložili. Ale to zase ihned shoří a tak hledáme další a další a pořád ho přikládáme, pořád se o něco snažíme a když to nejde? Co uděláme?! No co uděláš?! No snažíme se foukat! Rozfoukat ten skomírající plamen našich životů. Hledáme naději. Upínáme se k fikcím. K falešným domněnkám. Pořád víc a víc! To je ale namáhavé. To jednoho vysiluje. A klestí už není a my nestačíme s dechem…s energií…jsme v karmě!
Třeba jsme si tu hypotéku, vzali příliš brzy. Nebo pozdě. Ten náš život jsme příliš brzy posunuli někam kde ho chceme mít my! Ne kde chce být on. Kde chce univerzum abychom byli. Snažíme se zbůhdarma rozdojit pověstného kozla. Bez užitku. Ba co víc, jsme v mínusových číslech. S dechem, s klestím, se životem, se vztahy, s budoucností a najednou zjistíme, že v našem životě chybí několik opěrných zdí.
Mysl velí, potřebuješ energii. Rezolutně! Musíš získat někde nějakou další novou využitelnou energii. Jednoduché přece je, si jí od někoho vzít. Třeba jí ukradni! Ale už! A co uděláme? Vezme si jí od někoho, kdo nás má rád. Kdo nás miluje. Přece – on je tu od toho aby nám svou energii dal, ne? Ona je povinna nám ji dát! A teď hned! Já potřebuji energii a Ty mi jí okamžitě navalíš, nebo si jí vezmu! Máš mě přece ráda? Miluješ mě přece?! Zachraň mě a můj oheň. Můj plamen života…jsi tu od toho!
Sobectví, pokrytectví, napadá mě možná ještě frustrace, vyhoření a sebelítost. Ne! NIKDO na světě, nikdo v naší galaxii, NIKDO až na kraj našeho známého vesmíru, univerza, nemá právo po nás chtít naší energii. Ta je přece naše! My rozhodujeme o tom jestli a komu ji dáme. Nebo třeba jen půjčíme, protože víme, že láska je v tomto smyslu všeobjímající. Naše láska v sebe samotného nám v tom musí zabránit. Stůj co stůj! Milujeme přece především sebe! Okamžik procitnutí… O sebe se staráme když jde do tuhého. A když ne my, tak naše tělo. Nejdéle je krví ze srdce zásoben mozek. To je prokazatelně jasná věc. Naše vědomí. Univerzum v nás. Očividné.
Podstata bytí nás všech je univerzum. Všichni jsme si rovni. Já jsem bytost. Stejně jako Ty. On. Ona. I ostatní jsou bytosti. Slunce, voda, vzduch, země, ale i mravenec, nebo kůň. Myslíš, že slunce, nebo mravence zajímá, že se trápíš? Představ si, že by oni sháněli klestí?! Nebo že by chtěli Tvou energii!? Pro boha proč?
Existují cizí lidé a je jich na světě většina. Několik miliard cizích lidí! Planeta je prolezlá cizími lidmi. Jak se tady můžeme cítit bezpečně s našimi životy, osudy a dušemi, když nevíme co chtějí?! Jsou to přece jen cizí lidé s jinými myšlenkovými koncepty a my nevíme co chtějí! Zřejmě usilují o náš prostor. On usiluje o ten můj! Zatímco já mírumilovně vůbec nechci ten jeho.
Ale náš prostor je pokora. Láskyplnost. Láska! Láska je totiž místo, které tvořím já Tobě proto, aby ses mohla stát sama sebou. Abys mohla rozvinout své božství! Svůj dar, své vlastní vibrace, své skryté vědění, svou vnitřní moudrost. Abys mohla rozvinout své jméno. Potenciál. Nemusím si tě brát proto, abych tě vlastnil. Lidé spolu žijí, protože chtějí. Protože se milují a ne protože se vlastní. Nechci usilovat o tvůj prostor, nepatří mi. Nechci, abys mi prala ponožky. Chci Tě jen chránit. Tak jak mi to dovolíš. Tvůj prostor je jen Tvůj. Budeš-li chtít, dáš mi vědět, že mě miluješ. Že Tvůj prostor se stal zčásti mým. Teď a tady. Pro tenhle okamžik. A já budu šťastný, že jsi šťastná!
Jsi božské stvoření. Jsi moje Universum. Navždy!