Kamarád, řečný Kobrař, mi povídá – hele a to víš, že existuje chuťová paměť?! Když něco sníš, nebo vypiješ, tak se ti vybaví kdy jsi to jedl, nebo pil naposledy! Jo … to asi jo, ale kde by byla chuť bez čichu?! Zacpi si nos a polkni! Pouhá chuť totiž opravdu nestačí. Mnohem průkaznější je v kombinaci s čichem a zrakem. A víš, že dalšími v pořadí jsou zvuk, a vůně? V mém pojetí jsou to Coldplay a Dee! A tak vznikl tenhle článek. Díky Kobrařovi, Ditě a její Emičce.
Existuje pojem senzorika, která v lidském těle zajišťuje vnímání, tedy schopnost organismu přijímat určitý druh informací z okolí. Lidské tělo má pět základních senzorických smyslů. Chuť, čich, sluch, hmat a zrak. Těchto pět pohromadě, jak se dnes říká, poprvé sepsal antický žák Platonův, filozof Aristoteles ze Stageiry někdy v roce 354 před naším letopočtem. Napsal: „Rozdíl mezi smyslovým vnímáním a rozumovým poznáním budiž v těchto řádcích vyjádřena tak že, důvodem jest, že činnost vnímání vztahuje se na jednotliviny, vědomost na povšechniny; tyto pak jsou jaksi v duši samé.” Ne, také tomu nerozumím. Snad jeho žák Alexandr Makedonský do toho vnesl jasno. Ale to je jiná historie.
V roce 1969 natočil Zdeněk Podskalský nádherný film Světáci. Skopec, Prouza a Petrtýl. Brodský, Sovák a Libíček jsou tři venkovští fasádníci, kteří pracují v Praze na obnově domů. Láká je pražský noční život, ale jejich první návštěva luxusního podniku Diplomat Grill se příliš nevydaří. Začala hořet slivovice, pak stůl a nakonec utekli. „Kricifix, to přece už ví hergot každej blbec, že se letos vestičky nenosej!“ říká v tenzi Jiří Sovák při návštěvě módního salónu u Adama. Jistě si ten film vybavuješ. Marie Sklodovská Kurí, Hynajs, který namaloval tu oponu a nebo Salvátor Dalí! Emeritní profesor Dvorský, kterého hrál Oldřich Nový jim říkal, není důležité znát všechno. Já jsem třeba slyšel, že … a s tím jsem si vystačil celý život! A jsme u zvuku!
Zvuk, je velký nositel informace. Zvuk je také hudba. Jejich první skladbu s názvem „Yelow“ jsem slyšel od ní. Zubatej týpek na pláži… Bylo to koncem roku 2000. Tehdy v červenci vydali Coldplay album Parachutes. Netrvalo dlouho a začali jsme je hrát také v našem Rádiu Agara, ve kterém jsem se stal později programovým ředitelem.
S Dee jsme se sblížili v Tipu. V mém ikonickém Tipu! „Nejbezpečnější diskotéka v Chomutově!“ To byl tehdy náš clame, který parafrázoval skutečnost, že Tip byl v krytu civilní obrany. Tak začínala i naše reklama v rádiu Agara. Nájemcem byl Milan Elznic a já tam tehdy působil jako DJ, dramaturg a manažer.
Sobota! Velkej večer a velká tržba. Spousta lidí. Stovky! Laserboy Charlie dělal se světlama a s laserem velký věci. Nějak heknul ten program od dodavatele a promítal laserem na plátno nad parketem jména holek, který chtěli zahrát písničku na přání.
Střih, ráno, je šest hodin. Dita tam stála osamocená, opuštěná a zranitelná na parketu. Už byl konec diskotéky. Vypnul jsem Denony, chcípnul jsem Rodeca a zhasnul jsem světla a lasery. Charlie už byl v tahu. Než si sbalím kufry s CDčkama jdu na bar na posledního panáka Jacka Danielse. Ahoj, jak se jmenuješ … Dita. Já jsem Milan. Utahanej, uvařenej po devíti hodinách za hudebním soustruhem. Hraješ hezky, povídá a pak jsem mluvil já a už jsem jí nepustil ke slovu.
V našem světě se nic neděje náhodou. Všechno se děje pro něco. Kohokoliv jsme v životě potkali a třeba po čase opustili, tak nám kousek ze sebe předal. Zanechal. Svou filozofii, životní kód, na který si v mnoha případech vzpomeneme. Zvuk, vůni. S Ditou jsme spolu později začali žít. Její oblíbený parfém byl Jil Sander, známé návrhářky minimalistické módy. Celá Dita! Tesilové kalhoty, ruce v kapsách. Seděla u nás doma na židli a pouštěla mi Coldplay. Slyšíš to?! To je Chris Martin!
Znovu jsme se potkali, když její malá Emička potřebovala k lékaři. A po půl roce znovu. Moje Dee! Jil Sander! Voněla stejně jako tehdy. V autě hráli Coldplay. Byl jsem tam. Byl jsem zpátky v čase tehdy, se ženou a maminkou teď. Hladil jsem jí nožičky a pusinkoval Emičku, která řídila Discovery na parkovišti.
Některé věci a okamžiky si v životě musíme prožít. Musíme, protože se chce, abychom měli ty zkušenosti a zážitky. Abychom si to všechno pamatovali. A když je po čase ucítíme, uslyšíme …Milujeme!
Dee, děkuji. V úctě M.