Ještě nikdy se mi to nestalo. Fakt, nikdy! Byl jsem pozván do dámské společnosti tří velmi okouzlujících žen věkového průměru 24 let. Byla mezi nimi vbrzku jsoucí maturantka, druhá byla maminka osmiměsíční princezny a třetí třiatřicetiletá filozofka s přesahem do výtvarného umění, autorka několika výjimečných výtvarných děl, libující si v architektuře prvorepublikových vil na Ořechovce a Hanspaulce. Prostě dámy!
Slyším, jak teď muži chrochtli blahem. Jakože seznamovačka, tykačka, výměna telefonních čísel na promáčeném ubrousku, noční doprovod na první stanici metra, kudy právě projíždí jeho poslední souprava, noční messenger zprávy na dobrou noc … srdíčka a poutavé zprávy o duši a chtíči. Kdepak! Ani ťuk! Já pil sodovku!
No jo, já vím. Ale já tam byl autem. Říkal jsem si, že to bude handicap, ale ona psala, „Okamžitě přijeď!“ tak jsem jel autem, no. Vlastně by teď mohl tenhle smutný příběh skončit se slovy, ty seš fakt blbec. Autem! Ale pozor, teprve teď to začíná!
Když jsem dosedl, každá z nich už měla dvě plzeňská piva. Já na limče s čistou hlavou a začal jsem si dělat takový malý sociologický průzkum o tom, jak se takové slečny na pivu baví, čím se baví a co je v centru jejich zájmu. Ony si mě, až na výjimky, vlastně vůbec nevšímaly.
Zde jsou některá témata, která jsem pochytil:
- Holky pijí pivo, ale neví proč zrovna tohle. Snad, že je důvěryhodné. Panáky už žádná zkoušet nebude, nechtějí sedět před mísou na bobku jako minule.
- Jakékoliv vyřčené téma o čemkoliv, je opuštěno tak rychle, jak přišlo. Jakékoliv! S přehledem zvládnou i tři, čtyři témata do minuty. Každá z nich!
- Velmi často nastane hrobové ticho a všechny tři dlouze koukají do mobilů a píšou klukům. Ne svým! Těm druhým. Nezřídka píšou dvě jednomu a tomu samému. On to neví, ony ano. Berou si mobily z ruky a nadávají si, co mu která píše. Často píše jedna jménem druhé na telefonu dvojky. Složitý? Ony jsou v pohodě.
- Dávají si rady, jak nejlépe na kluka. Čím zaujmout, jak to správně napsat, jaké volit formulace a jak být zajímavá. Často se slovy: „…že jo Milane!“
- Všechny mají prasklé sklo na mobilu a je jim to úplně jedno.
- Když jedna položí telefon, udělají to i zbylé dvě a propuknou v obrovský záchvat nekontrolovatelného smíchu a hýkání! Dělejte, pijeme!
- „A Tobě jako Milane plzeň nechutná?“ „Ale ano chutná, jen nejsem omezený pouze na spodně kvašená piva. Velmi rád objevuji ty svrchně kvašená se zajímavými chmely. Nebo třeba Belgie, pivu zaslíbená země…“ povídám jim. Dvě z nich na mě civí, trojka mi visí očima na rtech a u toho zívá. Jednička říká: „Ty vole já vůbec nevím, co říkal.“ A na to si krkla, jak starej horník po litru sifonu.
- Jsou strašně sprostý. Strašně! STRAŠNĚ!!!
- Při placení jsou velkorysé. Každá vytáhne pětistovku se slovy to je dobrý. „No moment, já vám ještě něco vrátím.“ říká personál. „To je dobrý, chlapče!!!“
- Těch témat bylo takové množství, že nevím co dát na poslední desáté místo. Jo! Flirtujou! S těmi hochy v těch telefonech, s chlapama co jsou v té hospodě na pivě, s personálem včetně kuchaře a se sebou navzájem.
Když jsem je pak naložil do auta i s Bublinou, byly zticha. Už to nebyl ten hlučný prostor s výčepem ale klidné intimní místo s tichou hudbou a vrnícím motorem. Jednička jela na Ořechovku. Cestou zpět trojka vyprávěla poutavý příběh o Vile Milady a Františka Müllerových, která představuje chef-d’oeuvre světové architektonické avantgardy. Tenhle výklad dala po šesti plzních naprosto s přehledem.
Druhá cesta vedla na Prosek. Všude se objímaly a srdceryvně loučily. Ta třetí i s Bublinou mi zůstala v autě. I tu jsem odvezl domů. Později mi napsala, že děkuje, že jsem se postaral o ní a o její kamarádky.
