Všechny špatný historky vytěsňuješ. Vzpomeneš si už jen na ty dobrý. Ale i ty časem upadají v zapomnění. Snad jen, když ti je někdo připomene. To se ukážou. Když v nějaké dobré společnosti padne to téma, nebo jména aktérů, tak si vzpomeneš. Ovšem zásadní události, ty máš v hlavě pořád. Na ty zapomenout nelze. Tvoří totiž část tebe a tvé duše.
Tenkrát v rádiu Agara v Chomutově pracovali v produkci dva. Oba se jmenovali Petr. Jeden Král a druhý Beránek. Když je dobrá společnost, tak přesně takhle začínám svou historku, jak jsem se učil poslouchat basu. Tehdy v našem rádiu oba vyráběli zvuk. Reklamní spoty, jingly a spoustu dalšího. Oba to byli výborní muzikanti. Bernas měl s Romanem Lukášem kapelu “Benedikt” a Hebel (Petr Král) dodnes hraje v “Tanečním orchestru Klub 49” a jsou fakt dobří! Bernas všechno dohrál, bohužel i svůj život, v listopadu 2009.
Tohle bylo ale mnohem dříve! Jsme na sklonku roku 1998. Do rádia pronikli první počítače, ze kterých se vysílalo. Velmi často jsem tenkrát chodíval na Liščí vrch v Mostě k Bernasovi domů. Bavil mě. Bavil mě jeho život, jeho filozofování a hlavně jeho historky. Vždycky jsme koupili pár lahváčů Staropramenu, jeho oblíbeného piva, popíjeli jsme a žvanili o životě s babou či bez baby a o muzice. A pouštěli jsme si ji nahlas! Bylo mi 24 let. Bery byl o pár let starší a já k němu trochu vzhlížel.
Vždycky pustil nějakou skladbu, kterým jsme tehdy říkali věci! Nebyly to písničky, byly to věci! I v rádiu do vysílání jsme to tak říkali. Náš říďa Kamil vždycky prskal. Bery to dal doma fakt dost nahlas. Prostě tak nahlas, jak jsem si to u sebe doma nedovolil. Opřel se na sedačce vedle své obrovské palmy co měl v obýváku a za chvilku začal bubnovat dlaněmi o kolena a zpívat. “Ty v v v v vole slyšíš to tam!” Kouzelně koktal. “Jak ten černoch jede na tu basu?!” Já neslyšel vůbec nic…
V roce 1996 vydal bývalý profesionální basketbalový hráč R. Kelly soundtrack k filmu Space Jam. Byla tam i “I Believe I Can Fly”, která se pak objevila na jeho řadovém albu s názvem “R”. Vyšlo 10. listopadu 1998. Ten večer mi ji Bernas pořád přetáčel. Vracel a pouštěl znovu a znovu, dokud jsem mu neřekl: “Ty vole – já tu basu slyšim!” Najednou jsem byl schopen oddělit jednotlivé nástroje! A slyšet a vnímat jen jeden z nich. Jeho linku, rytmiku a dynamiku. Představoval jsem si černocha, který na ten nástroj hraje. Bernas říkal, že je to černoch, tak to musela být pravda!
Mám to v sobě dodnes. Když je ta věc dobrá, zaposlouchám se. Dám to nahlas a zavřu oči. Vidím ten jeho výraz vítězství, když jsem mu řekl, že to mám. Že to slyším!
Věřím, že Bernas létá dodnes. Někde tam nahoře, ve věčných lovištích Univerza.
Čest jeho památce!
Jirka Váňa | Petr Beránek | Roman Lukáš